Vrať se mi - I. část

~ I. ČÁST ~

Klíč do kovového zámku zapadl bez sebemenších problémů - skoro jakoby čekal, že po tolika měsících nepoužívání snad přestane do zámku pasovat. Otočil jím, stiskl kliku a otevřel. Nad hlavou mu zazvonil zvonek. Málem by na něj zapomněl. Rozezvučel se nade dveřmi svými táhlými vysokými tóny, které se za okamžik ztlumily z hlasitých a ostrých tónů na tiché a jemné, až postupně naprosto utichly. Georgovi to znělo jako nějaká písnička z dávného dětství.
Cítil, jak mu srdce v hrudi divoce buší a jak se mu stáhlo hrdlo, když překračoval práh. Rozsvítil, protože veškeré světlo zvenčí pohlcovaly tlusté kartonové desky, kterými byla polepena celá výloha i veškeré tabulky skla ve dveřích. Zalapal po dechu, když světlo místnost ozářilo světlo. Naskytl se mu totiž skličující pohled na prázdné regály pokryté vrstvou šedavého prachu, pavučinami protkané uličky mezi policemi, a především pohled na ohromný doslova zářící pestrobarevný plakát visící vzadu nad podkladnou - jedinou věc, kterou se rozhodli tady nechat. Tak zřejmě a vzpurně kontrastoval s okolním šerem ponuré místnosti! Měl tu být na protest případným vetřelcům, teď však působil jako na protest nespravedlivé a kruté skutečnosti. Připadalo mu, jako kdyby se mu vysmíval.
Kratochvilné kouzelnické kejkle bratří Freda a George Weaslyových hlásal obloukovitě prohnutý text plný měňavých odstínů ostře červené a zelené barvy, pod nímž se na všechny strany usmívala zrzavá dvojice tehdejších majitelů obchodu. Obklopovaly je jen pohyblivé barevné jiskry poletující po celém plakátu.
George přešel místností až k pokladně a mlčky si plakát prohlížel. Díval se na něj a na jejich neohroženost… Nemohl dýchat, svazoval se mu krk. Čím déle se na něj díval, tím méně se dokázal ovládat. Sevřel ruce v pěst a zíral na Freda, který ho na plakátu držel a ušklíbal se na každého, kdo by se na ně mohl podívat. Georgovi stojícímu před pokladnou se svraštěl obličej potlačovaným pláčem, ale přesto se nevydržel dál dívat na sebe a na svého bratra a tiše se začal chvět. Obličej si schoval do dlaní a svezl se na zaprášenou zem, zády se opíral o prodejní pult a celý svět se mu náhle smršťoval. Nedokázal tu být. Nedokázal tu být bez něj. V téhle místnosti, v tomhle obchodě… na celém světě! Nedokázal být sám!
Proč zrovna on?
Ta nespravedlnost toho, že zemřel zrovna jeho bratr, v něm vřela a hořce pálila v celém jeho těle a on se jen tiše třásl na špinavé podlaze před pultem. Naprosto sám. Bez něj. Už napořád.
Připadal si stejně prázdný, jako ty regály všude kolem.

Trvalo to několik týdnů, než se odvážil na tohle místo přijít. Měl teď jen dvě možnosti - buď se obchodu zbavit, nebo v něm pokračovat dál. Každopádně ho nemohl dál nechávat zavřený, neboť platil nájem a bez tržby by ho utáhl sotva déle než několik měsíců.
Celé ty týdny přemýšlel, jestli dokáže pokračovat sám a ještě teď nevěděl, jak se vlastně rozhodnout. Stačilo by jen věci ze skladu přenést do obchodu, jen tak málo a mohl by znovu začít. Jenže nebylo to tak jednoduché, jak se zdálo. Teď tu seděl na podlaze svého obchodu a nejradši ze všeho by následoval svého bratra. Neměl pražádnou chuť žít dál.
Na zlomek vteřiny mu hlavou náhle prolétla představa toho, jak by to tu mohlo vypadat, až se obchodu zmocní někdo jiný. Záblesk plný růžových tapet a sametových polštářků s výšivkami roztomilých koťátek ho naprosto vyděsil.Netušil, proč mu na mysl přišla právě tahle představa, ale v následujících minutách nedokázal ten obraz vypudit ze své hlavy.
To by Fred přece nedovolil… Koťátka!
Zvedl se a oprášil si hábit. Pohled mu bezděčně spočinul na plakátě.
"Kdybys tu tak se mnou mohl být…" hlesl. "Všechno by bylo jinak…"
Fred ale nadále házel přidrzlé úšklebky všude kolem sebe a jeho slova nevnímal, nemohl je vnímat. A tak Georgovi nezbývalo nic jiného, než se od něj zas odvrátit.
A s krátkým povzdechnutím se odebrat do skladu pro pár prvních krabic.

Měl za sebou už téměř polovinu všeho zboží opět vyloženou v regálech a vzhledem k tomu, že jejich obchod nebyl až zas tak maličký, trvalo mu to celkem dlouho. Už nad tím nepřemýšlel a nevzpomínal nad každým druhem zboží, jak ho společně s Georgem vymýšleli, jak moc se u toho nesmáli, nebo jak ho poprvé zkoušeli na někom cizím. Teď už byl zadumaný nad čímsi vzdáleným a stejný druh dával na stejné místo a jiný druh na jiné. Vlastně jen mlhavě tušil, co dělá, a jeho mysl se toulala kdesi v dálkách.
Záchvat smutku a beznaděje naštěstí pominul a George doufal, že to nejhorší už má za sebou. Najednou si připadal, jakoby prošel nějakou změnou a byl teď před novým začátkem. Připadal si, jako čistý bílý papír, který teprve čekal, jak s ním kdo naloží.
Kéž by tu byl Fred, to by ho takové nesmyslné filosofování hned přešlo. Kéž by.
Ve chvíli, kdy vyndával z krabice další předmět a on přemýšlel nad tím, jak by si tu přál mít Freda, se rozletěly dveře. Zvonek se hlasitě rozklinkal a George leknutím upustil to, co právě držel v ruce. Skleněná lahvička se roztříštila o podlahu a nafialovělá tekutina se rozlila po zemi. A ve dveřích stála Angelina Johnsonová.
„Ange-Angelino!" vykoktal překvapeně George.
„Ahoj Georgi," usmála se na něj jeho dávná spolužačka, zavřela za sebou dveře a zamířila k němu. Stále na ni ohromeně zíral, téměř neschopen slova. Skoro se od těch dob, co spolu chodili do školy nezměnila - její popelavá pleť zůstávala stále stejná, čokoládové oči pořád tak typicky pobaveně jiskřivé a dokonce i tmavé vlasy měla i teď spletené do dlouhého copu. Přesto všechno ale působila o tolik jinak, než jak si ji pamatoval z famfrpálových tréninků a školních tříd.
„Promiň, že jsem tě tu takhle překvapila," řekla a nenápadně se rozhlédla kolem sebe, "ale… zaslechla jsem totiž, že to tu chceš zrušit. U vás doma mi řekli, že jsi tady. Chtěla jsem tě jít přesvědčit, abys to nedělal, ale jak vidím, není to zapotřebí! To mám radost, že to nebyla pravda!"
Ve tváři se jí zračilo upřímné potěšení.
„Abych řekl pravdu, ještě tak před hodinou jsem si nebyl úplně jistý," přiznal.
„Ale rozhodl ses správně," ujišťovala ho.
„V to doufám," přikývl. „A jsem rád, že jsi přišla. Rád tě zas vidím."
Angelina se na něj zadívala, její čokoládové oči se náhle zdály být plné soucitu.
„Musí to být strašné…" hlesla a poplácala ho po rameni. „Byl jako druhá část tebe… Ráda bych ti nějak pomohla… nemůžeš teď být takhle sám."
Tohle nechtěl, nechtěl slyšet žádná slova soucitu, žádné utěšování a přesvědčování, že na to jde špatně. Nechtěl ničí pomoc. Tohle si musel vyřešit sám. Nikdo nemohl pochopit, jak přesně se teď cítí. Ani Angelina ne.
„Ne, já nechci žádnou pomoc." Možná to řekl až příliš chladně a odměřeně, ale po tolika týdnech přesvědčování už nedokázal jednat jemně.
Angelina se zamračila, ale dál pokračovala: „Víš, myslela jsem, že bych ti tu s tím mohla pomoct. Třeba jen na nějaký čas. Hledám totiž práci a tady bych mohla být užitečná. Byl jsi tu s Fredem a ať jsi schopný, jak chceš, sám to tu moc dlouho zvládat nebudeš… Mohla bych zastoupit Freda a…"
Zastoupit Freda… Jak by někdo mohl zastoupit Freda? Jeho druhou polovinu, jeho dvojče, spolumajitele, nejlepšího přítele? Jak by někdo mohl?
„Angelino, velice si toho vážím, ale Freda nikdo zastupovat nebude," sdělil ji chladným a odměřeným tónem. „Já to zvládnu sám. A teď, když dovolíš, mám tu práci."
Angelina zalapala po dechu.
„Chtěla jsem jen pomoct…"
„Já pomoc nepotřebuju," odtušil tvrdým tónem.
Angelina se mu zadívala do očí a on pohled do těch jejích opětoval. Zaleskly se v nich slzy, ale ke svému zahanbení si uvědomil, že to vůbec nejsou slzy pramenící v rozhořčení z odmítnutí, nýbrž z lítosti k němu.
„Dobře," šeptla. Otočila se na podpatku a svou rozhodnou chůzí zamířila zase ven na Příčnou ulici. Uslyšel jen zacinkání dveřního zvonku a Angelina mu zmizela z dohledu. Nechtěl na ni být zlý a už teď litoval tónu, jakým na ni mluvil, ale nemohl jinak. Nechtěl, aby Freda kdokoliv nahrazoval.
Sehnul se k podlaze, aby uklidil rozbitou lahvičku a náhle se zarazil. Z fialové tekutiny totiž stoupaly husté výpary a spirálovitě se kroutily do všech stran, avšak o pár centimetrů výše se začaly opět spojovat a vytvářet jasné obrysy nějakého předmětu.
Ano, tohle byl přece lektvar splněných přání! Při jeho vylévání si člověk musí intenzivně něco přát a výpary z lektvaru mu potom ukážou předmět, který by mu mohl pomoci jeho přání splnit.
Nad rozlitou tekutinou se teď vznášel zapalovač.
Goerge to nechápal. Zapalovač? Na co zapalovač? To má snad začít kouřit nebo…
Jenže tohle přece není zapalovač, uvědomil si náhle a hlavou mu projela vzpomínka na loňské léto. Není to zapalovač a on dokonce ví, kde to má hledat!
Ve chvíli, kdy se lahvička rozbila, si přál, aby tu s ním byl Fred. Znamená to snad, že se Fred může vrátit?


-------
Ilustrovanou verzi si můžete prohlédnout na této adrese:
http://brabikate.blog.cz/0802/1-cast

|| 2. Kapitola

IV. částIII. částII. částI. část